<<< Zpět

Trochu něco pohádek

Ing. Miroslav Němeček, 1991

 

Pohádka o Hloupém Honzovi

Za devaterými fekálními jímkami a devaterými skládkami smetí žil Honza a ten se jmenoval Hloupý. A ten Hloupý Honza neměl doma už do čeho píchnout, tak se rozhodl jít do světa vydělat si pár drobných dolarů. Sbalil si svých pět buchet a plyšového medvídka a vydal se na cestu. Šel a šel, až potkal u dálničního přejezdu stopovat kouzelného dědečka. Dal mu svých pět buchet a očekával dobře míněnou radu. Se zlou se potázal. Dědeček buchty snědl a měl se k odchodu. Honza mu jemně naznačil, zač je toho loket a dědeček mu ještě rád ukázal, kudy na to z lesa ven. Honza mu poděkoval eskymáckým "čaues" a vydal se vysvobodit princeznu z drakova zajetí. Když přišel k drakově sluji a uviděl princeznu, provedl dynamicky změnu plánu práce a vydal se raději pro tři zlaté vlasy dědka Vševědka. Nebyl doma, ale prozíravě mu ponechal vzkaz, ve kterém šuplíku je najde. Honza na to šel lišácky a začal prohlížet všechny šuplíky jeden po druhém, až je skutečně našel ve zmíněném posledním šuplíku. Šel s nimi do směnárny, odkud ho poslali do háje. V háji zeleném poskakovali vesele trpaslíčci kolem Sněhurky, která odpočívala po zdravé ovocné svačince. Honza se chtěl podívat, co to má za zajímavou modrou odrůdu jablka, ale to Sněhurku probudilo. Vrhla se Honzovi do náruče a snažila se mu vetřít do přízně. Po marných pokusech nabídnout Sněhurce opět jablko Honza zvolil raději taktický ústup do močálů. Tam potkal vodníka Česílka. Právě si na šicím stroji Veritas zašíval ponožky do sucha i do vodičky. Honza mu přenechal své nové botky, které ho stejně tlačily, a Česílko mu z vděčnosti daroval zánovní kolo Ukrajina. Honza nelenil, šlápl do toho a když se očistil o trávu, sedl na kolo a jel na zámek. Právě slavili svatbu prince se zdejší kramářkou Popelnicí. Honza popřál princi brzké důchodové zabezpečení jako má jeho nastávající a přitom se zeptal, zda nepotřebují matlala v kuchyni. Nepotřebovali. Měli dost vlastních. Ale uvítali by zahradníka. To Honzu potěšilo, protože v krtčincích se cítil jako doma. Ihned se pustil do práce a vyplenil všechny zahrádky jen krtci lítali. Princ byl potěšen jeho prací a z vděčnosti ho pozval k účasti na krmení dravé zvěře. Honza podle svých přesýpacích hodinek uhádl, která bije a raději zvolil nenápadný ústup seč mu nohy stačily. Cestou potkal Červenou Karkulku. Šla z lesa, kde byla na borůvkách. Vedla si s sebou vlčka, kterého prý našla ztraceného na mýtince. Honza ji přátelsky upozornil, aby ji ten vlček jednou nechtěl sníst a přitom jej nenápadně nakopl, aby se v něm náhodou nevypěstovaly nesprávné vztahy k člověku. Vlček jej lehkým kousancem ujistil, že se nemá čeho bát. Dlouho ještě Honza bloudil světem, než zjistil, že dolary skutečně na žádném stromě nerostou. Rozhodl se proto jít domů. Cestou ještě ukázal cestu Jeníčkovi a Mařence k perníkové chaloupce, aby dlouho nebloudili a stihli včas večeři. Nakonec přece jen trefil domů, kde ho již čekala maminka s obvyklou nůší buchet.

 

Svět na dlani (miniromán o vzniku světa pro děti od 18 let)

I. Trochu dávné historie

Jednou, je tomu již hodně dávno - za časů, kdy svět byl ještě velikou plackou, kterou nesli na svých hřbetech tři obrovští sloni - se sešla někdy po obědě malá skupinka atomů a protože neměli zrovna nic jiného na práci, řekli si, že založí nový spolek, který se bude jmenovat bílkovina. Ne že by tento spolek vynikal nějakou zvlášť dobrou organizací. Nutno říct, že to byl pěkný guláš. Ostatním atomům se však tento guláš tak zalíbil, že jej začaly ihned napodobovat. Jak to tak bývá. A tak začaly vznikat stále nové a nové bílkoviny, až už jich bylo tolik, že se to ani samotným atomům nelíbilo. I spolčili se tedy ve větší celek, zvaný buňka. A tato buňka se dělila a štěpila, až už jich bylo tolik, že se začaly organizovat ve větší organizace, které proto nazýváme organismy. To se samozřejmě neobešlo bez vnitřních reorganizací těchto spolků. Vznikaly neshody mezi jednotlivými členy a protože nebylo nikoho, kdo by vypracoval jednotný program dalšího postupu, vznikaly odchylky ve formách těchto organizací. Některé se zaměřovaly na materiální nezávislost, jiné zase na ideovou. Z těch prvních vznikaly organismy rostlinné, z těch druhých pak živočišné.

Všechny tyto uvedené děje se dosud odehrávaly v základní životadárné kapalině, zvané voda. Vznikaly tedy organismy rostlinné, jako byly různé chaluhy, sasanky a mořské řasy a organismy živočišné, jako rybičky, medůzy, chobotnice a jiná roztomilá podvodní havěť.

Jednou si tito živočišní organismové řekli, že zase popostrčí o kousek kolo dějinného vývoje, i vylezli tedy někteří obětavci na souš. Tam chvíli vyjeveně civěli na ten boží svět a když jim konečně došlo, že jsou na suchu, začali sebou zmateně plácat jako ryba na suchu. Někteří z toho leknutí i lekli. Ostatní si však po chvíli řekli, že raději přestanou blbnout když už jednou na té souši jsou a raději si začali honem přivykat. No a protože mezitím dostali hlad, zavolali na souš i své rostlinné kolegy. Ti se nechali obalamutit jejich hezkými řečičkami o krásách světa a vylezli na souš se též podívat. Na to čekali organismové živočišní, přispěchali k nim a zblajzli je jak sušenou pralinku. Byli to však tvorové předvídaví, myslící na zadní kolečka (resp. nožičky a někteří dokonce i ocásek) a nechali tam některé rostlinky zakořenit a růst, aby bylo co jíst i příště.

O potravu měli tedy již postaráno, teď jim ale začalo vadit to sucho a špatný terén zemského povrchu, neboť jim kamínky draly bříško. Tak si někteří opatřili nožičky, jiný se naučili plazit a ti nejchoulostivější se naučili létat. Některým z nich - převážně těm, co sáli od maminky mlíčko, říkáme jim proto savci - začal růst v hlavičce takový nádor, či spíše taková boule. Dnes tomu říkáme mozeček a někteří to máme v hlavě také. Ale skutečně jen někteří. A ten mozeček jim umožňoval již trochu uvažovat a přemýšlet. No a ti ostatní pak zůstali blbí furt stejně. Ale protože nad tím neměli čím přemýšlet, tak jim to stejně ani nevadilo.

Savci se vyvinuli v nejrůznější zvířátka - od myšek přes opice a pejsky až po mamuty, slony a různé předpotopní nestvůrky (jako je známý brontosaurus Puňťa). Nejchytřejší ze savců ovšem byly opičky. Ty nejchytřejší a nejvzdělanější dokonce věděly, že o nich jednou bude psát nějaký pan Darwin a tak aby mu udělaly radost, začaly se vyvíjet a převíjet až se převinuly v jakési holé a bezbranné stvoření, které si začalo hrdě říkat člověk. Dnes už ovšem víme, že to nebyly chytré opičky, protože člověkem může chtít být jenom...

II. Ejhle - člověk

Co se asi odehrálo těsně po vzniku prvního člověka, kdy byl ještě zpola člověk a zpola opice - tedy opočlověk? Pokusme se alespoň o přibližnou rekonstrukci.

Děj se odehrává na planině, ohraničené z jedné strany hustým pralesem a z druhé strany strmým skalním štítem. Je horké letní odpoledne. Mouchy bzučí, cvrčci cvrlikají a temně modrou oblohou se prohánějí kanárci, pterodaktylové a jiní zdejší zpěváčci. A hle - již slézá první opočlověk ze stromu na zem. Nejprve dopadá na všechny čtyři, pak se postaví na zadní nohy, narovná si záda, zacloní rukou oči a zahledí se do dálky. Pak si povzdechne, usedne na kámen a čeká. A již se ten historický okamžik blíží. Z lesa se vynoří další opočlověk. Rozhlíží se kolem a když spatří prvního opočlověka, odhopsá opočlověčím krokem k němu. Chvíli se navzájem prohlížejí a pak příchozí opočlověk vyštěkne: "Hu!", což v překladu přibližně znamená: "Tě pic, kolego!" Po zdvořilostní odpovědi prvního povídá zase ten druhý: "Hu hu!", tedy: "To jsme to ale dopadli s tím přeměňováním, co?". Načež ten první opočlověk mávne rukou, zaklepe si na čelo a pronese: "Hu hu bů!", tedy: "To víš, jsme volové." Načeš se oba volové (pardon - opočlověci) chytnou kolem ramen a odvrávorají se své setkání zapít k nejbližší tůňce.

Věřme pravdivosti popisu tohoto dojemného setkání nebo nevěřme, jisté však je, že opočlověci se začali seskupovat ve velké tlupy a tak můžeme pozdější název pračlověkové nahradit novým názvem pralidé.

III. Pralidé

Ale co se budu namáhat, vždyt to stejně nikdo nečte...

<<< Zpět