Kvantová fyzika a zázraky - nejnovější verze článku

Je přirozené, že názory se mění a vyvíjejí, spolu s novými poznatky. Proto i tento článek se postupně vyvíjel a měnil. Ponechávám zde i starší verze, protože v každé je nějaký jiný pohled, jiné poznatky. Ale pokud možno doporučuji zůstat pouze u nejnovější verze a staršími verzemi se nezabývat.

Kvantová fyzika a zázraky

Ing. Miroslav Němeček

2. verze, 24.1.2007

(za článkem následuje jeho starší verze, před článkem je odkaz na novější verzi)

Snad každý se již v životě zamýšlel nad otázkami týkajícími se smyslu života a lidské existence. A snad každému již někdo položil otázku "Věříš v Boha?" Až s přibývajícími lety si člověk uvědomí, jak je tato otázka nesmyslně položená a zakrývá skutečnou podstatu života.

V reálném životě se setkáváme s mnoha jevy, které se nám nedaří objasnit na základě našich současných znalostí. Jevy, které proto často odsunujeme do oblasti nadpřirozených jevů a zázraků, a proto je někteří odmítají jako výmysly a pověry a jiní na jejich základě staví neexistující fantazijní světy. Málokdo si připustí, že jde o realitu, kterou zatím prostě neumíme popsat pomocí matematických a fyzikálních vzorců. Vzpomeňme například telepatii, předvídání budoucnosti, intuici, zázračně štastné náhody, vznik života. Tyto jevy tu ale jsou a jsou součástí naší reality.

Našimi představami o reálném světě snad nejvíce v historii otřásla Einsteinova teorie relativity. Pro málokoho je přijatelná představa, že čas pohybujících se objektů se zpomaluje či že gravitace zakřivuje časoprostor. K obdobnému otřesu dospějeme při bližším pohledu do nitra hmoty. Představíme-li si elektron jako kuličku obíhající kolem jádra atomu (fyzikové prominou tak silné zjednodušení), je zřejmé, že i u takového objektu dochází k deformaci časoprostoru. Vlivem rotačního pohybu a nenulových rozměrů elektronu probíhá čas v různých částech elektronu různě. Dochází k "rozpliznutí" elektronu v prostoru. Na elektron již nemůžeme pohlížet jako na pevný objekt, u kterého bychom mohli v každý okamžik přesně vyjádřit jeho pozici. Mluvíme zde proto o slupkách a pozici elektronu vyjadřujeme pomocí pravděpodobnosti výskytu.

Na pohledu do mikrosvěta tedy vidíme, že hmota se nevyskytuje v naší realitě v přesně daném okamžiku a místě. Její chování mnohem lépe vystihuje popis pomocí pravděpodobnosti výskytu. Tento jev se samozřejmě promítá i do makrosvěta a to ve formě současné existence více variant událostí, což popularizovaně nazýváme paralelní vesmíry

Obdobné pozorování je i základem kvantové fyziky. Necháme-li procházet elektron maskou se dvěma otvory a poté ho necháme dopadnout na stínítko, chová se takový elektron jako vlna - po dopadu na stínítko vzniknou interferenční obrazce. Chceme-li však změřit, kterým z otvorů elektron prošel, zachová se jako částice, projde pouze jedním z otvorů a interferenční obrazce nevytvoří. Tento jev kvantová fyzika vysvětluje tím, že naše vědomí ovlivňuje realitu - to co chceme měřit, to dostaneme.

Otázkou je - co když se nemění realita, ale naše vědomí? Co když vědomí není přímo projevem hmoty (jako je počítačový program), ale je to substance vázaná na hmotu v daném prostoru a čase? Takové vědomí vnímá realitu ne v přesném bodě, ale zabírá širší pásmo pravděpodobností reality. Proto se elektron jeví v určité situaci jako vlna (vědomí vnímá současně určité pásmo pravděpodobností realilty) a v jiné situaci jako částice (vědomí musí zaostřit na takové pásmo pravděpodobnosti, které je schopné pojmout jako platnou realitu).

Ať už naše vědomí ovlivňuje realitu zvýšením pravděpodobnosti určité reality nebo si naopak vybírá cestu v nekonečné variantě realit, důsledek je pro nás stejný - naše vědomí realitu dokáže ovlivňovat a také dokáže vnímat realitu v širším rozsahu prostoru i času než se na základě smyslů domníváme. Tato schopnost se projevuje jako telepatie, intuice a předvídání budoucnosti a je přirozeným důsledkem rozprostření reality v širším prostoru i čase.

Hledáme-li další důsledky, uvědomíme si ještě i jiné souvislosti. Stejně jako může naše vědomí vnímat budoucnost, ovlivňovat přítomnost, tak může i měnit minulost. Jistě se vám také už nejednou stalo, že se ve vašem životě odehrála událost, kterou jste považovali za smůlu, ale po jisté době (třeba i mnoha letech) jste zjistili, jaké to bylo pro vás naopak štěstí. Nebo se vám přihodila tak šťastná náhoda, že její pravděpodobnost byla až příliš nízká. To vše lze vysvětlit na základě zpětného působení vědomí v čase. Kladnou myšlenkou či pocitem štěstí můžeme zvýšit pravděpodobnost události, která k tomuto stavu vede. A naopak nepříznivou událost odvátíme tak, že naše vědomí z této varianty reality zpětně sníří pravděpodobnost výskytu takové události nebo ná signál vědomí v současnosti - máme zlé tušení a proto se této události vyhneme.

Nepříznivé události jsou součástí našeho života stejně jako události příznivé. Nejsou jen hrou náhody. Svým přístupem tyto události ovlivňujeme. Kupodivu platí rčení "Nevěřte v zázraky, spoléhejte na ně!" Lidé s kladným postojem k životu, kteří věří v přízeň osudu, skutečně této přízně osudu dosáhnou. Naopak kdo předpokládá neúspěch či smůlu, tohoto neúspěchu dosáhne, protože jde vnitřně o jeho přání a podvědomí se postará o splnění přání zpětným působením v čase. Jakoby si naše podvědomí vytvářelo jakýsi plán událostí nutných pro náš vývoj směrem vpěr, událostí kladných i záporných, a tento plán pak plnilo ubíráním se vhodnou pravděpodobnostní cestou reality.

Proti cestám osudu se můžeme postavit aktivním působením našeho vědomí na štěstí. Pokud si něco velmi silně přejeme, posuneme pravděpodobnostní váhy ve směru podle našeho přání. Nemusíme přitom znát, na jakou událost konkrétně působit. Postačí naše přání - a naše vědomí vcítěním se do budoucí reality, která této variantě odpovídá, natáhne zlatou nit tokem událostí tak, aby naše cesta k tomuto stavu vedla. Toto poznání objevilo lidstvo už v pradávných dobách a odjakživa je praktikovalo ve formě modliteb. Základem je opět silné přání. Naši koncentraci zvýšíme pronášením modlitby v prostředí v silně pozitivních geopatogeních zónách (na kterých jsou stavěny kostely) a také sepjetím rukou k modlitbě, čímž se uzavře okruh proudící energie z rukou do hlavy.

O prokázání působení našeho vědomí na náhodu bylo prováděno mnoho pokusů. Na jisté vysoké škole se studenti zúčastnili experimentu, při kterém se měli pokusit předvídat výsledek generátoru náhody. Současně v dotazníku měli zaškrtnout, zda věří v příznivý výsledek či nikoliv. studenti věřící v příznivý výsledek prokázali vyšší úspěšnost než by odpovídala běžné náhodě, zatímco nevěřící studenti měli úspěšnost nejen odpovídající, ale dokonce nižší. Tento výzkum má ještě jeden zajímavý výsledek. Obdobný výzkum byl prováděn i na jiném místě, ovšem s negativními výsledky. Experimentátorka prvního případu věřila v úspěch, zatímco experimentátor druhého výzkumu nikoliv.

Jak až daleko může vědomí v čase a prostoru zasahovat? A jde jen o lidské vědomí nebo obecně o jakýkoliv živý organismus? Jak můžeme pozorovat, obdobné ovlivňování reality se děje i všude kolem nás. Nejen člověk, ale i každý živý organismus působí zpětně v čase na svůj vznik a zvyšuje šanci přízně pro svou existenci. Už první organismy vznikly díky tomu, že zvýšily pravděpodobnost svého vzniku. K Darwinovu výběru druhů přibývá tedy ještě zvýšení pravděpodobnosti zpětným působením v čase, takže odpadají tvrzení jako "šance na náhodný vznik prvního organismu je jako zatřepat pytlíkem koleček a čekat že se složi hodinky" či "...a Bůh stvořil život".

Druhé tvrzení není až tak zcestné. Záleží na tom, jakou představu v nás pojem "Bůh" vyvolává. U většiny lidí jde o představu bytosti s nadpřirozenými schopnostmí, která řekne "staniž se" a ono se stane. Mnohem přesnější naše představa bude, zbavíme-li se pohledu na Boha jako na bytost. K tomuto pohledu nás svádí především Starý zákon. Málokdo připouští představu, že Bohem ve Starém zákoně mohly být inteligentní bytosti z naší či jiné planety (a proč ne?), které nám přinesly mnoho nových poznatků a učení. Mezi ně patří i požadavek "nezpodobnit obraz Boha svého". Tyto bytosti dobře věděly, že tím by docházelo ke skrytí skutečné podstaty božštví, jako životadárné substance, nebo-li boží podstaty. Druhým důvodem bylo jistě to, že zpodobením určité existující bytosti by se psychická energie všech věřících odesílala k této bytosti, a to by pro ni byla jistě neúnosná zátěž.

Sledujeme-li vývoj lidstva jako celku, můžeme lidstvo považovat za jeden živoucí organismus. Podobným organismem je například roj včel či kolonie mravenců. Komunikace mezi jednotlivci probíhá nejen na základě smyslů, ale i mimosmyslově. Signály se přenáší mnohem rychleji než by odpovídalo použití běžných smyslů. Stejně tak lidští jednotlivci přenáší mezi sebou signály a sdílejí cítění a vědomí. Lidské společenství se vyvíjí neustále vpřed. Nejde tedy jen o vývoj izolovaných jednotlivců. Ztěží můžeme odhadnout, do jakých vyšších forem se může lidské společenství vyvinout. Možná se bude jednat o jednolitý organismus sestávající z velmi vyspělého vědomí, možná nepotřebující hmotné tělo. V každém případě tato budoucí vyšší forma zpětně v čase ovlivňuje svůj vývoj ve směru příznivém pro vznik této formy, to znamená že ovlivňuje nás.

Tento pohled nám odpovídá na všechny otázky týkající se Boha a smyslu života. Bůh je naše budoucnost. Jedná se o vědomí na vysokém vývojovém stupni, které proniká skrze veškerý čas i prostor a působí na realitu tak, aby probíhal vývoj ve směru k této vyšší formě existence života. Tím začínají dávat smysl slova "Bůh je věčný", "Bůh je všude, Bůh je v každém z nás". Nejedná se tedy o bytost, která by řídila každý náš krok a se kterou bychom mohli diskutovat. Jedná se o podstatu života vůbec, podstatu která řídí naše životy tak, abychom dospěli k vyššímu vývojovému stupni. Nejde přitom o jednotlivce ale o celou lidskou společnost. Proto může někdy nastat i situace značně nepříznivá pro některého jednotlivce, ale příznivá pro ostatní. Proto existují války, havárie, katastrofy. Všechny tyto události způsobí krok lidstva jako celku směrem vpřed, projevují se jako výchova.

Na druhou stranu není správné ani zanedbání jednotlivce. Každý jednotlivce je důležitý, protože se z jedotlivců skládá celek. Proto je důležité, aby si každý jednotlivec vážil sám sebe, neponižoval se ani nesnižoval svou hodnotu, přitom ale aby hleděl i na zájmy ostatních členů společnosti. A také ostatních živočichů, protože každá živá forma je součástí vyššího božského vědomí.


(Starší verze článku)

1. verze, 30.3.2006

Ač se to může zdát k nevíře, nové výzkumy a teorie mohou přinášet nejen nová poznání, ale i nový pohled na svět a náš vlastní život. Objevuje se dokonce cesta k vysvětlení jevů doposud spadajících do oblastí záhad, jako jsou zázraky, intuice, hypnóza, osud. Ale začněme „od podlahy“.

Každý ví, že atomy hmoty můžeme rozložit na menší částice. Pozastavme se blíže u elektronů. Vynecháme-li složité teorie popisující mikrosvět na základě teorie superstrun, můžeme si elektron představit jako silně koncentrovanou hmotu v malém prostoru. U takové koncentrace hmoty dochází k značné deformaci okolního časoprostoru. Je zřejmé, že chování takového složitého systému nelze popsat jednoduchou Newtonovskou fyzikou. Čas v různých částech elektronu probíhá různě rychle, takže při pohybu elektronu dochází k „rozmazání“ elektronu v prostoru i čase. Strukturu atomu proto nemůžeme znázornit modelem planetárního systému, ve kterém má každá částice v určitém okamžiku své přesné místo, ale musíme použit model slupek popisujících kde a s jakou pravděpodobností se může elektron vyskytovat.

Rozmazání elektronu způsobuje, že může mít povahu jak částice, tak i vlny. Jeho vlnový charakter se projeví při průchodu elektronu přes stínítko se dvěma otvory. Elektron se jeví tak, jakoby procházel více otvory současně a po dopadu vytváří interferenční obrazce. Chceme-li měřením zjistit, kterým z otvorů elektron prošel, projeví se jako částice a po dopadu na stínítko interferenční obrazec nevytvoří. Tento jev klasická kvantová fyzika vysvětluje působením našeho vědomí na okolní svět. Stejně tak je možný i opačný pohled – nemění se okolní svět, ale měníme se my. Vlnový charakter částic můžeme chápat jako současně se vyskytující paralelní reality. Naše vědomí je rozloženo přes širší pásmo paralelních realit, provedením měření se šíře pásma zúží a my pozorujeme menší množství variant.

Rozložení mikrosvěta v prostoru i čase přináší i další důsledek. Mezi částicemi vzniká interakce nejen v nám známých třech rozměrech, ale i v ostatních rozměrech (zachování momentu hybnosti párových částic bez ohledu na jejich vzdálenost) a také v čase. Díky tomu lze chápat vesmír jako jeden pevně svázaný celek. Důsledkem interakce v prostoru i čase je snaha o samovolnou organizaci hmoty do vyšších celků, kerá působí proti snaze o rozptýlení hmoty a uvedení do neorganizovaného klidového stavu. Působením elektrických výbojů na směs plynů určitého složení vznikají aminokyseliny s daleko vyšší četností než by tomu odpovídalo z hlediska pravděpodobnosti. Jinak řečeno – život není náhoda. Organizovaná hmota působí zpětně do minulosti na svůj vlastní vznik tak, že si sama vybírá cestu v toku paralelních realit k maximálnímu stupni organizovanosti.

Organizovatelnost hmoty nám může zodpovědět jednu ze základních otázek: „Co je smyslem života?“ Vesmír si můžeme představit jako dlouhý film. Každé jeho políčko je jedním kvantem času. Na počátku filmu vidíme neorganizovaný rozptýlený vesmír, na jeho konci maximální organizovanost. Snaha o organizovaný stav se prolíná celým prostorem i časem (od konce směrem zpět) a tím je táhnuta dějová linie filmu. Co si lze představit pod maximální organizovaností? Maximální stupeň inteligence a vědomí? Odpověď nám dávají náboženství v představě Boha. Bohem můžeme označit koncový stav, ke kterému svým vývojem spějeme.

Snaha o organizovatelnost hmoty je běžně nazývána božským principem. Prolnutí této snahy všemi dimenzemi (prostorem, časem, do minulosti i budoucnosti) odpovídá pradávným tvrzením, že „Bůh je věčný“, „Bůh je všude“, „Bůh je v každém z nás“. My jsme součástí tohoto vývoje a k tomuto cíli spějeme. Již po mnoho tisíciletí je známé pojetí smyslu života, že jsme součástí Boha, naším cílem je vyvíjet se k vyšší dokonalosti a poté se opět stát částí Boha.

Součástí našeho vědomí jsou i části prolínající z jiných časů a prostorů, tedy i božské vědomí. To nám přináší odpovědi na mnohé otázky:

Věštectví. Součástí našeho vědomí jsou i malé části vědomí z budoucnosti, při dostatečné citlivosti můžeme proto pozorovat vidiny z budoucích časů.

Tušení. Nešťastná událost způsobí zpětné vyslání negativních pocitů a představ z budoucnosti ať už od nách samých nebo od našich blízkých. Naopak příznivá varianta vyšle zpět pozitivní pocit („To jsem měl ale štěstí!“), takže můžeme vytušit nebezpečí a vydat se pro nás příznivější cestou tokem paralelních realit.

Intuice je tušení, tedy znalost nezaložená na inteligenci mozku a smyslech. Vzhledem k propojení vědomí s prostorem i časem můžeme čerpat informace od jiných lidí, od sebe samých z budoucnosti, ale také přímo z „Vesmírné informační databanky“, kterou pro nás představuje realita kolem nás.

Uvedené principy nám mohou blíže odpovědět na otázku, jak chápat lidskou duši. Prolnutím části vědomí prostorem i časem se vývoj každého jednotlivce stává součástí vývoje všech ostatních jedinců jak ve stejné době tak i v ostatních časech a tudíž je náš vývoj i vývojem Boha. Duše není substance, která by se smrtí jedince od něj oddělila a byla schopna samostatné existence. Přesto však můžeme mluvit o převtělování v tom smyslu, že se naše vědomí promítne do vědomí jiného člověka v jiném čase. Duši můžeme tak považovat za nesmrtelnou, protože část našeho vědomí existuje ve všech časech prostřednictvím ostatních bytostí.

Naše vědomí můžeme chápat víceúrovňově. Část vědomí je vytvořena činností mozku. Je to naše vnímání okolního světa pomocí smyslů, naše inteligence a uvědomování si sebe sama. Jiná část našeho vědomí je vědomí prolínající se časem i prostorem, je součástí ostatních bytostí (včetně Boha) a část jejich vědomí se prolíná i do našeho vědomí. Tuto část vědomí proto označujeme podvědomím. Přechod mezi hlavní vědomím a podvědomím je plynulý. Podvědomí řídí naše chování, náš osud a vývoj a je prostředkem intuice.

Tím se dostáváme k otázce osudu. Cesta našeho osudu probíhá takovým směrem, abychom spěli k vyššímu stupni vývoje. Bohužel pro nás vyššího vývoje zpravidla nedosáhneme pohodlným a snadným životem, ale často je cesta trnitá. V životě nás neustále potkávají události, které mohou být příznivé i nepříznivé, které však vždy vedou k našemu vyššímu vývoji nebo vývoji ostatních forem života. Často se může tento přínos pro nás jevit velmi skrytým. I katastrofa a smrt mnoha jedinců může být přinosem ve vývoji celé společnosti (přinejmenším jako varování).

Důležité pro přízeň osudu je naše vnímání osudu. Silný jedinec, který snadno snáší rány osudu nebo se nedostatečně raduje ze štěstí, je těmito ranami doslova zahrnut a štěstí se u něj objevuje jen zřídka. Naopak ten, koho raní každá maličkost, je zahlcen pouze nepříznivými maličkostmi, ale skutečné rány osudu se mu vyhýbají. Kdo se umí těšit z drobností, u toho se tyto radosti vyskytují velmi často. Zpětná časová vazba způsobí, že každý člověk prožívá osud přiměřený jeho odolnosti a jeho přístupu k životu. Chcete-li se vyhýbat nepřízním a více potkávat štěstí, naučte se radovat se i z drobných příznivých věcí a naopak nepříznivosti neignorujte. Důležité je vaše přání – budete-li si přát, aby se vám jistá věc nestala – ať už v budoucnu nebo zpětně v minulosti – můžete tím tuto událost ze svého života vymazat. Naopak kladné přání vám může kladnou událost přinést. Platí staré známé pravidlo „Svět patří optimistům“, protože při kladném přístupu k životu bude i náš život kladný. Ze stejného důvodu vzniklo i známé rčení „Nemaluj čerta na zeď!“ Připustíme-li představu jisté negativní události, aniž bychom cítili dostatečné přání aby se tato událost nestala, můžeme ji tímto naopak přivolat coby naše přání.

Nesmíme zapomínat, že na přízni našeho osudu se podílejí i ostatní lidé svými přáními a postojem k nám. Velkou chybu dělají lidé s přístupem „Po mně potopa!“ Negativním přístupem ke svému okolí, škozením ostatním, si přivoláme jejich negativní vztah k nám, což nepříznivě ovlivní náš osud. Může se to projevit např. v nemoci která nás potká. To je jedno z kritérií, která řídí náš osud a vývoj naší osobnosti – naučit se kladnému postoji k okolí, naučit se přispívat k celkovému vývoji společnosti pozitivním směrem. To znamená odnaučit se sobeckosti a zohledňování pouze svých zájmů. Ať chceme nebo ne, osud nám přináší neustálé lekce, které nás mají k tomuto vývoji vést. Existuje ale i opačný protipól. Jedinec, který hledí naopak příliš na zájmy okolí na úkor sebe sama, aniž tím přináší svému okolí patřičný přínos, znevažuje a degraduje sám sebe a tím opět působí proti celkovému vývoji. Správná je tedy jistá střední cesta na kterou nás osud sám přivádí.

Zvláštní zmínku si zaslouží nemoci. Je známo, že organismus má schopnosti bránit se infekcím a odstraňovat defekty. Stejnou schopnost má i naše psychická stránka. Cítíme-li obavy z něčeho nebo nás něco zatěžuje, naše podvědomí se snaží přizpůsobit realitu tak, aby daný problém odstranilo. Paradoxně to může vést i ke vzniku fyzické nemoci. Přestože naše hlavní vědomí má nějaký svůj názor, naše podvědomí ví co je správné z hlediska dlouhodobého vývoje a může zapůsobit i proti našemu vědomí. Například – jsme stresovaní z práce a neustálého spěchu – naše vědomí je přesvědčeno že to nejde řešit jinak, ale v podvědomí cítíme potřebu, aby se to změnilo. Následkem čehož při běhu na autobus si zlomíme nohu a dalších několik týdnů proležíme. Dalším typickým případem je rakovina – zpravidla vzniká u lidí cítících vnitřní nespokojenost se svým životem a s touhou ze skutečnosti uniknout. Řešením všech nemocí a nepřízní osudu je harmonizace života – zbavit se příčin způsobujících výčitky svědomí. Někdy je třeba příčiny hledat velmi hluboko v podvědomí, třeba i pomocí hypnózy, protože vědomí rádo špatné věci maskuje.

Můžeme náš osud vědomě řídit? Ano, a to je hlavním tématem tohoto článku. S metodami pro řízení osudu se v minulosti setkáváme často, mezi nejznámější patří Silvova metoda. Přestože je směr vývoje našeho života dán celkovým prospěchem pro vývoj vesmíru (a Boha), je nám právě tím dána možnost a schopnost tento osud měnit v náš prospěch. I když je náš osud určen, božská podstata v nás nám dává možnost volby, možnost realitu měnit. Samozřejmě naše změny jsou v interakci se zájmy ostatních bytostí a jejich přáními, proto nejsnáze se realizují změny, které jsou v zájmu ostatních bytostí a nejnáročnější je změna, která je v rozporu se zájmy druhých. Nejtěžší roli má jistě jedinec, který „chce ovládnout svět“, jeho touha musí překonat protichůdné útrapy všech ostatních. Ovšem může mu napomáhat, pokud výsledně dojde k celkovému ozdravění společnosti.

Základním pravidlem pro řízení osudu je opakování příkazů. Můžeme dávat příkazy sami sobě ve formě např.: „Budu sebevědomý a úspěšný“ nebo „Práce se mi bude dařit a dokončím projekt v termínu“. Může se jednat o příkazy a přání která nejen mohou měnit naši osobnost, ale i náš osud. Budeme-li několik minut denně opakovat svá přání a příkazy, dostaví se výsledek nečekaně brzy. Mnohem účinnější jsou přání formulovaná slovně (třeba jen v duchu) než neformulovaná přání. Nepřipomíná vám to vyzvedávání významu slova v náboženstvích, „Na počátku všeho bylo slovo…“, „Slovo Boží“? Tímto způsobem můžeme sami sebe (i náš osud) přeprogramovávat poměrně snadno a bez námahy. Dokonce si můžeme přikazovat, abychom se stali citlivější na svá přání a aby se naše příkazy stávaly stále účinnější nebo abychom si snadno a rychle uměli navodit hypnotický stav.

V řízení osudu nám mohou nejvíce pomoci metody autohypnózy. V běžném životě se naše podvědomí projevuje pouze na pozadí, odkud řídí náš osud a naše vědomí. Kdyby se naše podvědomí projevovalo silněji, mohli bychom snadno předvídat události, vnímat myšlenky jiných lidí a celkově přiklonit náš osud až příliš v náš prospěch. To by současně znamenalo nepřízeň pro ostatní bytosti (kočky by vymřely hlady, kdyby myši vytušily číhající nebezpečí), ale hlavně by nedocházelo k našemu vývoji směrem k vyššímu stupni poznání. Proto, chceme-li získat větší přístup k našemu podvědomí, musíme si dopomoci technikami autohypnózy.

Techniky hypnózy a meditace spočívají v oslabení vlivu našeho hlavního vědomí, tedy smyslového vnímání, čímž dojde k posílení vlivu podvědomí. Při meditaci pak dojde k volnému plynutí podvědomí, při hypnóze k ovládání podvědomí za pomoci příkazů. Příkazy jsou nejrychlejší a nejúčinnější způsob k ovládání podvědomí. Naše podvědomí je velmi tvárné a přestože nás tlačí daným směrem vývoje, je přístupné příkazům udělovaným z vědomí. Naučíme-li se přistupovat k našemu podvědomí, můžeme snáze nejen řídit náš osud, ale i získávat od podvědomí potřebné informace.

Autohypnózu můžeme provozovat kdekoliv a kdykoliv, třeba i cestou autobusem. Není přitom potřeba mít obavy – hypnotický stav se liší od stavu plného vědomí pouze oslabením vnímání okolí a zvýšením vlivu podvědomí, přičemž vědomí je neustále v plném provozu a je možné tento stav kdykoliv ukončit. Nejjednodušší technikou autohypnózy je zpětné počítání od 10 k 1. Ze začátku je nutné prohlubovat hypnotický stav opakovaným počítáním, ale později stačí počítat třeba jen od 5 do 1. Při uvádění do hypnotického stavu si můžeme dávat příkazy, nejlépe v druhé osobě, stačí v duchu.

Příklad: „Budu počítat od 10 k 1, až dopočítám do 1 budeš v hypnotickém spánku. … 10 ... 9 ... Tvůj hypnotický stav se prohlubuje ... 8 ... 7 ... Uvolňuješ se a snižuje se tvé vnímání okolí … 6 ... 5 … Dostáváš se stále hlouběji do hypnózy … 4 … 3 … Až dopočítám do 1 upadneš do hluboké hypnózy … 2 … 1 …. Jsi v hluboké hypnóze … Budu počítat od 5 do 1 a tvá hypnóza se ještě více prohloubí … Příště upadneš do hypnózy mnohem rychleji … 5 … 4 … 3 … Tvá hypnóza je stále hlubší ... 2 … 1 ... Jsi ve velmi hlubokém hypnotickém stavu.“

Všimněte si, že můžete dávat svému podvědomí nejen příkazy vztahující se k současnému stavu, ale též příkazy do budoucna, jako třeba že vaše hypnóza má být příště rychlejší a hlubší. Tomuto postupu se říká „programování“. Takto je možné se naprogramovat i k tomu, naučit se snadno přeprogramovávat. Proto se netrapte počáteční nízkou účinností, každý další pokus bude mnohem úspěšnější.

V hypnotickém stavu můžete mnohem snáze rozmlouvat se svým podvědomím. Vaše příkazy budou v tomto stavu mnohem účinnější. Hypnózu můžete ale využít i k snadnějšímu získávání informací z podvědomí. K podvědomí se budete obracet obvykle slovní formou, protože to je hlavní komunikační způsob hlavního vědomí, ovšem odpovědi nemůžete dostávat slovní. Podvědomí komunikuje s vědomím vyvoláváním obrazových představ a symbolů. Např. chcete-li se zbavit bolesti zad, nejdříve bolest přijměte jako informaci, kterou vám podvědomí tímto způsobem předává, a poté požádejte podvědomí o obrazovou představu, co vám touto zprávou chce sdělit a co máte udělat pro nápravu. Např. se vám vynoří obraz řeky a vy si vzpomenete, že jste někoho včera urazili. Obraz není důležitý, podvědomí zvolí samo něco co ve vás potřebnou informaci vyvolá. Ve skutečnosti tato informace a výčitka ve vás byla již předtím, jen ji vaše vědomí neustále potlačovalo. Poděkujete podvědomí a požádáte ho, aby vám bolest zmírnilo jen na velmi lehkou, abyste nezapomněli na svůj záměr nápravy a pokud bylo vaše pochopení příčiny správné, ať vám vyvolá obraz růže. Po nějaké delší době se vám zničehonic zjeví představa růže a vy si vzpomenete, co to znamená. Člověku se omluvíte a bolest zcela zmizí.

Zní to vše neuvěřitelně? Věřte, to je praxe. Čím víc budete věřit, tím více bude vše fungovat. Pochybnosti působí jako přání v negativním směru. Když nebudete věřit, budete si podvědomě přát neúspěch a ten se skutečně dostaví, protože je to vaše přání. Při statistických pokusech s předpovídáním losování se ukázalo nejen že lidé co věřili v předvídání měli úspěšnost nad teoretickou hranicí 50%, ale lidé co nevěřili měli úspěšnost POD hranicí 50%, jejich nevíra tedy působila pravý opak, čímž vlastně sami paradoxně dokázali pravdivost předvídání.

Do oblastí přání a řízení přízně osudu můžeme zařadit i modlitby a zázraky. Od pradávných dob lidé uctívali Boha a modlili se k němu se svými přáními. Modlitba není nic jiného než vyslovené přání. Při častém opakování a velké touze je velmi pravděpodobné splnění tohoto přání. Představa Boha je pro většinu lidí také velmi užitečná – posiluje víru, že tuto svou modlitbu mají komu směřovat a že jejich přání bude splněno, což je jeden z hlavních předpokladů pro splnění přání. Důležitý je též postoj při vyslovování modlitby. Sepjaté ruce používané v křesťanství způsobí, že energie z konečků prstů rukou proudí přímo do hlavy a tím dochází k značnému zvýšení stupně koncentrace a k posílení efektu modlitby. Důležité je i místo. Kostely bývají postavené na kladných geopatogenních zónách, což velmi příznivě modlitbu ovlivní. Nemalý je i vliv prostředí kostela vzbuzující respekt a pocit posvátnosti, stejně jako koncentrace stejně smýšlejících lidí. To vše působí příznivě na navození lehce hypnotického stavu a mnohem větší účinnost modlitby. Při velmi silném přání či modtlibě se může splnit i přání, které je tak silně nepravděpodobné, že je považováno za zázrak.

Náboženské techniky jsou z našeho pohledu tak pokročilými metodami řízení osudu, až musíme zapochybovat o tom, zda vznikly samovolným vývojem lidstva a zda nebyly lidstvu přineseny uměle civilizacemi na vyšším vývojovém stupni. Nasvědčují tomu mnohé staré záznamy, mezi něž patří např. Bible. Jak dokazuje Erich von Däniken ve svých knihách, na události v Bibli lze pohlížet i moderníma očima jako na vliv mimozemských civilizací. Židovská Tóra je tak propracovanou metodikou pravidel, že je málo pravděpodobné její sepsání lidmi tehdejší doby.

Ovšem představa Boha jakožto bytosti rozmlouvající s lidmi a dávající příkazy je též nemyslitelná, mnohem reálnější je představa technicky i morálně vyspělé civilizace, která zasáhla do vývoje lidstva. Ve starých záznamech se můžeme s těmito vlivy setkávat velmi často. Často se mluví o bozích, kteří přinesli lidstvu vědění a učili je své dovednosti. Že se nejedná o pověru ale o realitu nám dokazují mnohé dodnes uchované úkazy. Typickým představitelem je Velká pyramida v Gíze. Tyto stavby jsou dodnes záhadou a i s dnešní vyspělou technikou jsou jen ztěží realizovatelné.

O Velké pyramidě v Gíze se vypráví, že střeží vědomosti starých civilizací a že byla postavena v dobách před světovou potopou (tedy ne Cheopsem jak se mylně uvádí). Z nasměrování šachet na souhvězdí Orion by se dalo usuzovat, že byla postavena kolem roku 10500 př.n.l. a že mohla sloužit i jako komunikační zařízení s domovskou planetou mimozemských návštěvníků. Stavební kvádry starých pyramid nebyly získávány tesáním z kamene, ale odléváním z betonu. Rozhodně nesloužily jako hrobky (jako je tomu u menších pyramid z pozdější doby).

Staré pyramidy mohly sloužit v dávnověku jako generátory energie. Byly stavěny na místech velmi silného vyzařování zemské energie, jak si můžeme ověřit pomocí virgule a mapy světa. Pyramida v tomto případě může sloužit podobně jako optický hranol – energie se po vstupu do pyramidy ze Země vícenásobně odráží od stěn (přechod kámen/vzduch) a dna pyramidy, až se naposledy odrazí od stropů vnitřních komor a vystupuje špicí pyramidy nahoru, kde je umístěn rezonanční krystal, který energii distribuuje do okolí ke spotřebičům.

Že se znalosti dávných civilizací neuchovaly do dnešní doby lze vysvělit nepřiměřeností znalostí dosaženému stupni vývoje civilizace. Znalosti (možná získané od mimozemských civilizací) byly využívány pouze pro úzký okruh vládnoucích vrstev, zatímco nejširší vrstvy žily v chudobě a nevzdělanosti. Znalosti byly naopak utajovány a málo využívány. Je to jako přenést počítač o 100 let zpět – jeho využití bude pramalé, přestože budete provádět podrobná školení na jeho obsluhu. Chybí zázemí a všeobecná potřeba takového vybavení. Znalosti, které nemají praktické uplatnění, jsou zapomínány a ztrácejí se.

----------------------------

Zpět na domovskou stránku: http://sweb.cz/Panda38

[CNW:Counter]